Zrovna při stěhování 17. 6. 06 začala mít Gigí stahy. Nechali jsme jí klid a pozorovali ji. Tlačila, tlačila a žádné miminko. Asi po půl hodině už jsem z toho byla špatná, radila jsem se a nakonec jsem urychleně vyrazila k veterinární ordinaci na pohotovost. Tam jsem popsala problém a začalo se řešit. Nejprve se veterinářka pokoušela Gigí s porodem pomoct, aby vše mohlo proběhnout přirozenou cestou. Dostala injekčně přípravek na podporu stahů a dvakrát glukózu na doplnění energie. Veterinářka se pokoušela miminko dostat ven, šla pouze nožička. Zkoušel to ještě druhý veterinář, ale nic. Museli jsme uvažovat nad dalším řešením. Možnosti byli dvě. Buď císařský řez, který je pro morče velmi náročný a rizikový, nebo to nechat být. Samozřejmě nastoupila možnost číslo jedna. Gigí oholili bříško, dali injekci na uspání a pořádně ji očistili. Při všem jsem s Gigí byla. Potom už nastoupila operace, která trvala přibližně 30 minut. Opravdu dlouhých 30 minut ... Nakonec mi v porodním boxu přinesli tři malá miminka (dva dalmatini, s lysinkou holčička, bez lysinky kluk a jeden kluk černoušek), pomáhala jsem v jejich zahřívání a masírování. V bříšku měla Gigí 4 nebo 5 miminek. Trojčátka jen ležely. Pak přinesli i Gigí, která byla stále pod vlivem narkózy. Když se miminka trochu probrala, vyjeli jsme asi po čtyřech hodinách na cestu zpět. Jakmile jsme dojeli domů, nachystali jsme Gigí teplou láhev a dečky, aby neprochladla. Mezitím jsme se pokoušeli o přijetí mimin Denuš. Pravděpodobnost, že je přijme, byla velmi mizivá. Deny totiž kojila 4 týdny, což je nadprůměr (průměrně je to 3 týdny) a samice obvykle nepřijme mláďata nad jeden týden kojení. První den je nechtěla ani vidět, tak jsme je alespoň přidržovali, aby se napili. Nakonec si Deny dala říct a všechny překvapila. Miminkům stála a olizovala je. To bylo velmi dobré znamení. Gigí se dlouho neprobírala, tak strach sílil. Naštěstí se ale k večeru začala budit a hýbat hlavičkou. Dále jsme zahřívali. Ještě ten večer začala mít zájem o potravu, tak jsme měli velkou radost. Druhý den už se pokoušela vstávat. Miminka si vedla dobře. Deny je kojila a oni byli čilí. Ne však dlouho ... První dalmatinek (kluk) začínal vypadat zle. Snažil se pít, ale už se téměř nepohyboval, jen ležel s hlavičkou dolů :-((. Druhý den začala vypadat špatně i druhá dalmatinka, snažila se chodit, ale neměla vůbec zájem o mlíčko. Ve středu 21. 6. 06 svůj boj o život vzdali oba dalmatinci  :-((. Nemohli jsme nic dělat. Nejspíš byli moc drobouncí, aby přežili (jejich váhy byli 45g a 52g). Ginger si naštěstí vede dobře. Dělá nám radost. Přeci jen, císařský řez je opravdu náročný, je to velká bojovnice, že ho zvládla. Úspěšnost této operace je totiž velmi nízká. Rána se sice nehojí, tak jak má, ale snad mastička, kterou jsme dostali, pomůže. Zatím má ochrnuté prstíky (skoro celou šlapku) na pravé zadní noze, ještě uvidíme, zda se to spraví. Důležité je, že na ni může chodit. O posledního malého černouška stále bojujeme (porodní váha 60 g). Deny už ho kojit nechce, tak je to zásadní problém. Přidržujeme ho u mlíčka Gigí. Nechat na stálo ho u ní nechat bohužel nemůžeme, protože Ginger ho nechce přijmout. Celou dobu to vypadalo dobře, až v pátek se začal horšit. Moc doufáme, aby to zvládl ... :-(((.

Přes všechnu snahu černoušek 27. 6. svůj boj o život prohrál :-((. Byl to velký bojovník a držel se ... Doufali jsme, že to zvládne. Zprvu to tak vypadalo. Ačkoliv ho už nechtěla kojit ani Deny ani Gigí, stále pil (přidržovali jsme a trochu i dokrmovali) a pobíhal. Byl to opravdu velký bojovník, který to nechtěl vzdát. Moc se snažil ... Bohužel ho tělíčko neposlouchalo ... Je nám to moc líto :-(( ...