CZ: Sociální chování

autor článku: Bellis

Morčata jsou společenská zvířata, a tak není od věci zaměřit se i na jejich sociální stránku života. Ať už doma chováte jedináčka, pár nebo dokonce celou skupinku, určitě jste vypozorovali rozdílné chování jednotlivců i různé reakce na okolí. Každý má svou jedinečnou povahu a osobnost, je tedy těžké všechny hodit do jednoho „šuplíku“ a napsat obecný řád, podle kterého se morčata chovají. Je však několik nepsaných „pravidel“, kterými se ve většina řídí, zvláště pak u hierarchického zařazení ve skupině.

Během svého chovu jsem byla svědkem mnoha situací s různými povahami v různém prostředí. O tyto postřehy bych se s Vámi nyní ráda podělila.

Jedináček

Ten, kdo má doma pouze jedno morčátko chované zcela izolovaně, přichází o sledování vzájemných vztahů. Pokud je morče chováno samostatně, nijak tím netrpí, ale pozor. Za tuhle větu by mi možná několik chovatelů pěkně dalo, takže nesmím opomenout i protichůdný názor a to ten, že chovat jedno morče je nevhodné. Já se s tímto názorem neztotožňuji a to kvůli vlastním zkušenostem. Některá morčata mohou být i spokojenější, pokud se nemusí stále s někým „dohadovat“ a prát o jídlo. Někdy si zkrátka s ostatními nerozumí a oddělení je pro ně často vysvobozující. Ale má to jedno velké ale. Jak už jsem psala, morče je silně sociální tvor a nemá rádo samotu. Pokud tedy nemá dlouhou dobu společnost v podobě druhého morčete, je řada na nás, na lidech, abychom mu společnost nahradili. Teď by se opět mohl někdo ozvat s tím, že „člověk přece nikdy nenahradí společníka druhu rovného“. Tady bych se ale opět pokusila oponovat. Jestliže se svému morčeti věnujete každý den, pouštíte ho po bytě, mazlíte, snažíte se mu vymýšlet zábavu, nepochybně mu tím společenskou stránku života dostatečně naplňujete. Morčata kontakt vyhledávají, a jestliže se v okolí nachází „pouze“ člověk, snaží se navázat komunikaci s ním. Hlavně díky této vlastnosti se morče tak dobře ochočí a ke člověku přilne. Často si Vás samy i jaksepatří „vycvičí“ svým pískotem, škemráním nebo čekáním na místě, odkud ho třeba vyndáváte z klece. Perfektně se naučí denní režim. Pokud se ale morčeti člověk dostatečně nevěnuje a ono tak tráví celý svůj život v kleci samo, kam mu někdo dvakrát denně hodí baštu, spokojené pravděpodobně nebude. Většinu času se nudí a nemá se na co těšit. Samotu většina opravdu nemá ráda (píšu většina, protože i tací se najdou, morousové, kteří si upřednostňují svůj klid). Pokud dopředu víte, že morčeti nebudete moct věnovat dostatek času, pořiďte rovnou morčátka dvě. O tom, která varianta je pro Vás lepší se můžete dočíst tady: Jedno nebo více morčat.

Vztah člověk x morče

Jak moc může fungovat vztah člověk x morče? Natolik, kolik úsilí do toho sám člověk vloží. Asi ani nemusím psát, že čím více, tím lépe. Nové morčátko se člověka bojí, není většinou zvyklé na hlazení v ubikaci, a tak před rukou utíká. Pokud ale ruka každý den přinese dobroty k snědku, navíc pohladí a nic zlého neudělá, je už jen otázka času, kdy se bát přestane. Pak už záleží na jeho samotné povaze. Některá morčata pohlazení vyhledávají, přijdou co nejblíže k nám, nechávají se drbat a stojí. Někteří jsou naopak spíše samorosti, hlazení jim nic moc neříká, ale mohou vynikat zase v jiných ohledech, např. učenlivosti. Když jsem měla pouze jednu samičku, Bubuš, byla její vnímavost až neuvěřitelná. Když jsem ji pouštěla po pokoji, seděla jsem na zemi a většinou si četla. Ona se proběhla, byla naučená chodit na záchod do připraveného místa, a nakonec si lehala vedle mě. Pokud byla vypuštěna v jiném než domácím prostředí, vždy se držela u nohou. Nikdy ji nenapadlo se otočit a běžet na druhou stranu. Dokonce i když jsem někam šla, cupitala za mnou jako pejsek. Na ostatní morčata reagovala agresivně, ačkoliv jsme ji pak pořídili kamarádku, nikdy ji naplno nepřijala. Z toho všeho usuzuji, že i vztah člověk x morče může být plnohodnotný.

Vztahy mezi morčaty

A jak je to se vzájemnými vztahy mezi morčaty? Pro náschovatele je hlavní, aby se morčátka neprala, neubližovala si a optimálně spolu vycházela. Idylka, kdy spolu morčátka lehávají, hrají si spolu a nedají na sebe dopustit, se většinou zcela nekoná, avšak výjimky potvrzují pravidlo. Vezměme si například skupinku tří různě starých samic, Babetu, Methisu a Bellu. Když jsem takto dala dohromady tři holky, byl z toho docela cirkus. Hned na začátku bylo vidět, kdo bude skupince vládnout. A kdo si myslíte, že to mohl být? Jestli typujete nejstarší samičku, tak Vás asi překvapím. Byla jí ta nejmladší, Babeta. Dvě starší holky se ihned podřídily a nedovolily si cokoliv namítat. Dlouhou dobu mezi nimi vznikaly potyčky. Stačilo přinést jídlo a jako jediná k němu přišla Babeta. Methisa a Bella jen čekaly a ani nedutaly. Jakmile by vyrazily, ihned by jim to „spočítala“. Samozřejmě kdyby to takhle trvalo nestále, byla by situace neúnosná,dominantní samice by ostatním všechno snědla. Nesmíme se toho ale zaleknout a dát celému sbližování dostatek času. Některým skupinkám či párům postačí pár dnů, některým to trvá i několik týdnů. Starší samičky později zjistily, že jim nezbývá nic jiného, než to risknout a jít žrát spolu s dominantní samicí, která už byla o trochu více tolerantní. Věděla, že své místo ve skupině si vyhrála a ostatní se jí případně v čemkoli podřídí. Později tato skupinka bydlela už stále dohromady a jejich vztahy se ustálily. Babeta vždy první pije a odhání ostatní, pokud se jí něco nezdá,  vše ostatní ale  funguje v poklidu. Když do skupinky přišla další samice, Babeta si ihned vybojovávala svou autoritu i u ní, starší samičky si ji jen očuchaly a neměly s ní žádný  problém. Po celou dobu soužití mezi samicemi probíhají menší potyčky, asi tak jako je to v každém životě. Dominantní samice musí své postavení utvrzovat, jinak by o něj brzy přišla.

Ne vždy se vztahy vyřizují tak okatě jako u této skupinky. Znovu se opakuji, že záleží hlavně na povaze konkrétních morčat. I když se může zdát, že samice si zkrátka sednou na první dojem, vyřizování si hierarchických záležitostí může probíhat i v tichosti a jen velmi nevýrazně. Každá skupinka potřebuje velitele, jinak by neměla žádný řád.

Vzájemné vztahy nejsou pokaždé přísné a strohé. Často si k sobě pár vytvoří až nezvykle blízký vztah. Tráví spolu většinu svého času, lehávají u sebe a hřejí se. Nutno podotknout, že tento stav je docela vzácný a pokud si dvě samice takhle sednou, je to takové malé hurá pro chovatele. Ovšem problém nastává tehdy, kdy jedna ze samic onemocní. Druhá se pak od té nemocné většinou nehne a čeká, až se její kamarádka opět uschopní. Pokud ale příběh nemá šťastný konec, osamocená samička si hodně stýská. Zvláště, pokud zůstala v ubikaci zcela sama. Pokud na takové samičce vidíme evidentní smutek (samice většinu času jen posedává, nejeví tolik zájem o jídlo, je apatičtější, její chování se značně změnilo), je většinou lepší pořídit jí co nejdříve novou malou kamarádku. To se týká také případů soužití dvou kluků či páru. Praktickým případem byla Gigí s Badym. Měli spolu dva vrhy, po tom druhém už Gigí nezabřezla a tak zůstávala bydlet s Badym. Oba si na sebe tak neuvěřitelně zvykli, lehávali vedle sebe, nikdy mezi sebou neměli konflikty. Po dvou letech společného bydlení začal být Bady nemocný a špatně jedl. Nic nepomáhalo, až jednoho dne ležel hlavou do rohu. Byl apatický a bylo vidět, že je zle. Gigí ležela celou dobu vedle něj a na krok se od něj nehla. Za pár hodin Bady zemřel. Gigí, která nejevila žádné známky nemoci a do té doby byla naprosto v pořádku, nás druhý den také opustila. Sama bych dříve těžko uvěřila, že morčátko dokáže odejít steskem, ale po této příhodě se vždycky snažím, nenechávat morčátka, kterým umřel parťák, samotná.

Odchod morčátka je vždy smutný, ať už pro majitele, tak i pro jeho spolubydlící. Pokud jsou na sebe silně fixovaní jako výše zmíněný pár Bady a Gigí, je potřeba se hlavně osamocenému morčátku věnovat a co nejdříve mu poskytnout novou společnost. Pokud je chována větší skupinka morčat pohromadě, odchod některého jedince většinou prakticky neřeší. Stejně tak samička, která porodí a přijde o své mladé, zvládá situaci celkem bez problémů.

Samci

Pojďme se teď podívat na kluky. Jejich harmonické soužití bývá výjimečné. Jestliže se k sobě dostanou dva dospělí samci a v okolí se vyskytuje (třeba i v jiné ubikaci) nějaká samice, většinou bývá zle. A to natolik, že mohou padat krvavé rány. Důvod je jasný. Když se naskytne jen minimální šance rozmnožování, nedokáže se podřídit většinou ani jeden samec a soužití je tak nemožné. Pokud však spolu začne bydlet dospělý samec s velmi mladým samcem (např. dvouměsíčním) po úvodním „pohovoru“, kdy mladý se zřekne jakýchkoliv svých nároků (na což byl od mámy zvyklý, takže nic nového), může toto spojení fungovat. Většina samců si plete ostatní samce se samicí (může se ale jednat i o gesto dominance). Naparují se před nimi. Brzy však zjistí, že je něco špatně a v tu ránu reagují. Dostanou se do útočného postoje, zvednou se co nejvýš na nohách, a začnou výhrůžně cvakat zubama. Pokud to druhému samci ještě nedošlo, tak jakmile dojde na cvakání zubů, reaguje většinou stejně a zaujme bojový postoj. Chvíli pak samci na sebe cvakají navzájem, chodí kolem sebe a  ježí hřívu, bleskově vyskočí a snaží se druhého samce kousnout. Při boji dvou samců tahle kousnutí mohou být dost ošklivá, bez problémů zvládnou kůži prokousnout a způsobit tak vážné zranění. Zásadně samce neodstrkujte rukama! Mohli by Vás, ačkoliv zcela neúmyslně, dost ošklivě kousnout. Lepší je samce oddělit např. lopatkou, odehnat každého do jiného rohu ubikace, nechat mu chvíli na zklidnění a teprve poté samce vzít do ruky. Byli jsme svědkem, kdy takto rozezlený samec prokousl kůži mezi palcem a ukazováčkem téměř naskrz, takže opravdu, nepodceňovat. Pokud se samec před druhým naparuje jako při námluvách, aniž by začal druhému vyhrožovat soubojem, může se jednat pouze o neškodné gesto nadřazenosti - mladí samci se většinou moc nebrání, maximálně utíkají. Po nějaké době se situace uklidní.

Kousání ale není jen výsada samců. Některé samičky se mezi sebou umí taky pořádně poprat. Někteří jsou zkrátka od přírody dominantnější a agresivnější. Útočnost morčete na člověka je ale vzácná. Jen jedno morče si od nás opravdu nedalo nic líbit. Ale když člověk věděl, co mu vadilo a co má naopak rádo, nebyl s tím problém. Morčata Vám neumí říct „tohle mě lechtá, tohle mi nedělej“, musíte to na nich poznat samy. Třeba když uskočí pryč, nebo se vzácně oženou. Nikdy jsem nezažila, že by morče zaútočilo na člověka kousnutím do krve. Jednalo se vždy jen o výhružná kousnutí, bez stisku.

Dva dospělí samci se snesou jen výjimečně. Ovšem jak už to bývá, výjimka potvrzuje pravidlo :) Pokud jsou samci chováni již od útlého věku společně, například dva sourozenci, a ke všemu se nikde v domácnosti nevyskytují žádné jiné samice, bývá jejich soužití výborné. V odchovu C od nás takto společně odcestovali dva malí kluci Casper a Cepheus s tím, že záměr majitelky byl, aby kluci zůstali pokud možno bydlet spolu. Žádné jiné morčátko v domácnosti nebylo, a tak šance byli celkem vysoké. Ani jeden kluk se neprojevoval vůči ostatním vůdcovsky. Kluci pak nakonec strávili celý život pospolu jako nerozlučná dvojka a jelikož jsme dostávali zprávy po celou dobu, můžu teď napsat, že jejich vztah byl více než harmonický a lepší než kdejaký párek samiček.. Dva sehraní samci, kteří ve svém okolí necítí žádnou samici o kterou by museli bojovat, nemají důvod ke konfliktu a jsou prakticky na stejné hierarchické úrovni. Problém nastává, pokud samce i jen dočasně oddělíte. Pokud jednoho například připustíte se samicí, je šance, že by se znovu spřátelil se svým bývalým spolubydlícím, takřka nulová.

Pár

A tak si řekneme, že ideální soužití je jen u páru. Samec a samice. Ale ani tomu není pravda. Většinou velí samec, ale čas od času se objeví samice, která je silně dominantní a třeba i agresivní. Každá samička dává protějšku najevo, kdy má a nemá zájem. Pokud ho však kouše cíleně, např. za ním i běží aby mu dala co proto, nebo kouše do krve, už to přesahuje běžnou mez. Takový samec pak ustupuje do ústraní a neví si rady. Někdy ho taková zkušenost vyděsí natolik, že už se více nesnaží a my si tak o miminkách z takového párečku můžeme nechat jenzdát. Setkali jsme se i se samečkem, který měl takovou neblahou zkušenost už v ranném mládí. Byl připuštěn docela brzy a se starší samičkou si nevěděl rady. Ta mu ještě celkem drsně dávala najevo svoje antipatie k němu, i když normálně by to samce neodradilo. Asi však doplatil na svou nevyzrálost a měl pak už po celý život velké problémy s krytím, nakryl pouze velmi mírné plašší samice. Po této zkušenosti připouštíme samce až jsou plně narostlí a pokud jsou mírnější povahy, jako první vybereme samičku, která nepatří mezi ty nejdominantnější.  Pokud tedy o samici víme, že je silně nadřazená, je vhodné jí vybrat silného zkušeného samce, u kterého má člověk vysledováno, že se s holkama moc nemazlí a dokáže si je uhlídat. Proto bych neradila připouštět samečky v nízkém věku. I oni potřebují získat nějaké sebevědomí a když jsou ještě vzrůstově malí, může se stát že se samic začnou opravdu bát a je pak těžké takového jedince k něčemu přemluvit. Jedná se spíš ale o výjimky, většina samců s krytím nemá absolutně žádný problém :)

Závěr

Postřehů ohledně chování morčat existuje celá řada a my se o nich nepřestaneme učit nové a nové věci. Nedávno byl o nich dokonce uveřejněn krásný dokument zkoumající právě jejich sociální chování (Pravda o morčatech na Prima ZOOM), kde se mimo jiné zaměřovali také např. na to, jak na morčata působí stres ze změny prostředí, změny společnosti. Stejně jako lidé mají rádi místa, která důvěrně znají a také přátele, kteří jsou jim blízcí, i morčata preferují stálé podmínky. Mají své stereotypy a návyky, které jim vyhovují. Jakákoli změna na ně má i psychický dopad. Na druhou stranu jsou celkem rychle přizpůsobiví a s novou situací se dokáží brzy vyrovnat. V mnoha ohledech jsou obdivuhodní, inteligentní, zkrátka nikdy s nimi není nuda a člověka vždy umí něčím překvapit :)