Bibča byla mé úplně první morčátko. Vždy jsem chtěla domů pejska, ale rodiče ho nechtěli z toho důvodu, že bychom ho asi nestíhali a bydlíme v bytě. A tak jsem to po nějaké době částečně vzdala a našla jsem si nové zvířátko. Bylo to jak se dá předpokládat, morče. Mé dvě kamarádky morčátka chovaly už dlouho. Jedna chovala dvě morčátka a druhá mívala vždycky morčátek spoustu i mladých. Do morčátek jsem se úplně zamilovala. O morčeti se velice uvažovalo a nakonec se rozhodlo, že morčátko bibcatedy pořídíme, ale za podmínky, že mi  koupí knížku a tu do puntíku prostuduju a přečtu, abych věděla, jak se o něj starat. Dostala jsem svou novou knížku o morčatech. Četla jsem jak o život, aby morčátko bylo co nejdříve. Knížka se mi moc líbila a morčátka jsem začala mít čím dál tím víc radši. A pak nastal osudný den.  Vyrazili jsme do zverimexu a začali jsme shánět morčátko. A pak se to stalo, uviděla jsem Bibinku. V knížce se mi moc líbila hladkosrstá tříbarevná morčátka a jedno obzvlášť, které mělo jednu tlapku černou a druhou bílou. Bibča měla takto barevné ťapky. V tu chvíli jsem věděla, že to je ta pravá. Bibča měla o něco delší chlupy, než klasické hladkosrsté morče. Bibču jsem měla moc moc  ráda a učila jsem ji všelijakým kouskům. Byla prostě moje. Dokonce s námi jela jednou na dovolenou na Mlatkov. Byla moc super. Chodívala jsem s ní ven, starala se o ní. Bohužel pak nastal ten den. Bibča byla nějaká špatná, téměř nežrala a nejevila moc známek o okolí, což vždycky jevila až až, a to hlavní, měla průjem. Moc jsem se o ní bála a tak jsem vyrazila k veterináři. K mému zděšení veterinář Bibču vzal za kůži, dost nešetrně, podíval se na ni a řekl, že je dobrá, akorát jí můžu dát nějaký černý hořký čaj. To jsem také udělala. Uvařila jsem čajík a dala ho Bibče. Ta už však neměla na pití ani pomyšlení. Když jsem si ji chtěla pochovat, byla jak tělo bez života. Pořád jsem si nechtěla připustit myšlenku, že by už byl její konec. Bohužel k večeru už Bibče přestalo tlouct srdíčko. Druhý den jsem ve škole jen probrečela. Vyrazila jsem k veterináři, že si mu postěžuju,  měla jsem na něj pořádnej vztek (nejen já mám s ním špatné zkušenosti, dělá to jen pro peníze). Když jsem mu to vylíčila, jen řekl: To se stává, nebo něco v tom smyslu. Ještě dlouho jsem byla moc smutná. Nejvíce však, když jsem pohlédla na tu prázdnou klec. Mamča s taťkem rozhodli, že asi nejlepší bude pořídit nové morčátko. Druhý den jsme si tedy pořídili Bubušku. I když se mi moc moc moc líbila, stále jsem říkala, že Bubuška už nebude taková, jako Bibča. A také není. Ale to je originalita každého morčete. Zanedlouho jsem Bubušku považovala za to nej morčátko a to i doteď a to i všechny má morčátka. I když je to už tak dlouho, když si na Bibču ještě teď vzpomenu a to i teď když píšu tento článek, je mi tak nějak smutno. Bohužel Bibča žila jen rok. Pravděpodobně to byla nějaká dědičná nemoc, takže se tomu nedalo nijak zabránit. Bibča byla skvělá a to ve všech ohledech a nikdy na ni nezapomenu.